Létající letadlové lodě nebyly jen snem autorů Doctora Who a Marvel Avengers. Byl to skutečný koncept, který Spojené státy vytvořily na vrcholu studené války. V oněch opojných dobách Američané neustále vymýšleli radikální nápady, jak udržet krok se svými sovětskými rivaly, a jak být před nimi. A právě tehdy se do hry dostal koncept letounu CL-1201, který se na rýsovacích prknech společnosti Lockheed Martin objevil v roce 1969.
Jaderným reaktorem poháněný vzdušný letadlový nosič s rozpětím křídel větším než výška newyorského mrakodrapu Chrysler Building, schopný zůstat ve vzduchu více než čtyřicet dní bez přistání. Projekt nikdy neopustil fázi studie, a s rozpětím křídel 305 metrů byl Lockheed CL-1201 největším letadlem, jaké kdy bylo navrženo.
CL-1201: Proč vůbec něco takového vzniklo
Konec šedesátých let byl ve znamení intenzivního závodu ve zbrojení mezi USA a Sovětským svazem. Americké letectvo hledalo způsoby, jak projektovat vzdušnou sílu do oblastí, kde nebylo možné spoléhat na pozemní základny ani na klasické letadlové lodě námořnictva. Právě v tomto kontextu zadalo velení USAF společnosti Lockheed, tehdy již proslulé stroji jako U-2 nebo SR-71 Blackbird, studii o možnostech extrémně velkého vojenského transportního letounu, schopného nasadit vojenské síly v regionech zablokovaných Sověty.
Výsledkem byla interní zpráva Large Nuclear-Powered Aircraft in a Potential Mission Application (Lockheed Report No. 22802), datovaná 12. září 1969. Autory byli inženýři G. D. Brewer, Dalton Sherwood a P. J. Sibley. Studie byla později citována i v technickém memorandu NASA z roku 1971.
Jaderné srdce leviathana
Konvenční pohon byl od počátku vyloučen. Letadlo o hmotnosti tisíců tun by spotřebovávalo palivo v množství, které by znemožnilo jakoukoli smysluplnou operaci. Řešením byl jaderný reaktor.
Návrh počítal s reaktorem chlazeným heliem a palivem z oxidu uranu (tzv. pebble-bed design) o celkovém výkonu 1,83 gigawattu. Teplo z reaktoru by bylo přenášeno do čtyř masivních proudových motorů v zadní části křídla, kde by ohřívalo procházející vzduch a generovalo tah. Průměr každého z hlavních motorů odpovídal průměru trupu Boeingu 747.
Výsledkem by byla vytrvalost v letu dosahující 41 dní nepřetržitého provozu při cestovní rychlosti přibližně Mach 0,8 a výšce nad 16 000 stop (přibližně 5 000 metrů). Jediným důvodem k přistání by tak byly docházející zásoby potravin a vody pro posádku, nikoliv palivo.
Titán na obloze
CL-1201 byl navržen jako létající křídlo srpkovitého tvaru, podobně jako britský strategický bombardér Handley Page Victor, avšak bez ocasních ploch. Základní parametry stroje přesahovaly vše, co kdy bylo v sériové výrobě realizováno. Rozpětí křídel CL-1201 bylo 385 metrů (největší současné dopravní letadlo Airbus A380 má rozpětí 80 metrů), délka 172 metrů a maximální vzletová hmotnost neuvěřitelných 6 000 tun. Letadlo by pojalo posádku 400 až 845 lidí. Pokud jde o bojová letadla, která by CL-1201 nesl, mělo se jednat o legendární F-4 Phantom II, tvořící páteř tehdejšího amerického letectva. Vzdušná „letadlová loď“ CL-1201 by nesla 22 až 24 letounů. Některé z nich by byly uchyceny pod masivními křídly CL-1201, jiné by byly ve vnitřních hangárech.
CL-1201 měl být také mobilním velitelským centrem. I když to ani zdaleka nevypadalo jako „Helicarrier“ ve filmu Marvelu Avengers z roku 2012, mělo by to stejný dopad na strategické prostředí.
Dvě primární konfigurace stroje
CL-1201-1-1: Vzdušný letadlový nosič – tato varianta byla určena k přímé projekci vzdušné síly. Pod každým křídlem by bylo zavěšeno 11 stíhacích bombardérů, referenčním typem byl F-4 Phantom II, tehdejší standardní víceúčelový letoun americké armády, a další dva stroje by byly uloženy ve vnitřních hangárech. Celkem tedy 22 až 24 bojových letounů.
Nosič by se nikdy nepřiblížil nepřátelskému území. Kroužil by ve výšce přibližně 9 000 metrů, ve vzdálenosti zhruba 1 000 kilometrů od cíle, a vysílal by stíhací letouny na operace hluboko za frontou. Součástí výzbroje bylo také deset raket dlouhého dosahu s možností jaderných hlavic.
Tato varianta disponovala navíc 182 motory pro vertikální vzlet a přistání (VTOL), rozmístěnými po celém křídle. Už jen to byl technologický požadavek, který výrazně překračoval možnosti tehdejší doby.
CL-1201-1-3: Logistická podpora (LSA) – druhá varianta plnila roli strategického transportéru. Mohla přepravovat tisíce vojáků s kompletní výstrojí na obrovské vzdálenosti bez mezipřistání. Šlo o letecký ekvivalent velkého výsadkového plavidla s tím rozdílem, že operoval výhradně ve vzduchu a nebyl vázán na žádnou přístavní infrastrukturu.
CL-1201 nikdy neopustil fázi studie
Technické překážky byly zásadní. Jaderný pohon v letadle byl sice teoreticky prozkoumáván, americké letectvo experimentovalo s programem NB-36H a projektem ANP (Aircraft Nuclear Propulsion) již od padesátých let, avšak v praxi narážel na téměř nepřekonatelné problémy. Stínění reaktoru, hmotnost ochranných prvků, bezpečnost při havárii. Konstrukční materiály nutné pro drak takových rozměrů v roce 1969 jednoduše neexistovaly.
Finanční náklady byly astronomické. Vývoj jediného prototypu by si vyžádal miliardy dolarů v tehdejších cenách, a to v době, kdy byl americký obranný rozpočet těžce zatížen válkou ve Vietnamu.
Změna strategické situace projekt pohřbila definitivně. Rychlý rozvoj satelitního průzkumu a mezikontinentálních balistických raket nabízel mnohé ze schopností, které CL-1201 sliboval, za zlomek nákladů a bez rizik spojených s létajícím jaderným reaktorem. Pentagon přestal mít zájem a financování se nedočkal. Kolem roku 1970 studie tiše skončila. Ministerstvo obrany zřejmě ani neuchovalo záznamy o jejím závěrečném hodnocení.
Zdroj: The National Interest, NASA
Autor/Licence fotografie: CL-1201, Filip Klasna, obrázek vytvořen pomocí umělé inteligence (Gemini), Creative Commons Attribution 4.0 International (CC BY 4.0)